• O nás
• Veganství
• Životní styl
• Logo
• Videa
• FAQ
• Podpora
• Odkazy
• Kontakt

• Veganství a etika
• Zvířata v zemědělství
  • Skot
  • Prasata
  • Drůbež
  • Kožešinová zvířata
• Ryby
• Zvířata v laboratořích
  • O zvířatech v laboratořích
  • Testy na zvířatech
  • Alternativy

Prasata

Prasata jsou sociální zvířata s bohatým repertoárem chování a přirozených potřeb, které prožívají stejně intenzivně jako ostatní druhy zvířat, včetně člověka. Projevení chování i uspokojování silně prožívaných potřeb je jim však v různé míře znemožněno v chovech - a to jak intenzivních, tak i extenzivních (tvz. ekologických).

Díky vysoké míře uvědomování si sebe sama i emočnímu prožívání takové podmínky prasatům způsobují problémy a zvířata v takových podmínkách trpí, jak bylo prokázáno v mnoha níže uváděných studiích.

Etologie prasat

Prasata byla domestikována asi před 8-9 tisíci lety a předkem je jim prase divoké (Sus scrofa). I dnes, po tisíci letech domestikace, však mají divoká prasata a prasata chovaná v zemědělství stále společné některé způsoby chování.

Na území volně žijících prasat je vždy možno najít vodu, oblasti s výskytem potravy, místa pro odpočinek, chlazení, drbání. Oproti podmínkám v chovech, kdy jsou nucena vyměšovat prakticky na místo vyčleněné zároveň i pro odpočinek, v přirozených podmínkách prasata provádí velmi důsledně vyměšování na oddělených místech. Celkově se pohybují na vcelku rozmanitém území o velikosti až 2 500 ha, tvořené nejčastěji lesy a údolími. Mají velmi vyvinuté sociální chování, které začíná být formováno již v prvních hodinách a dnech po narození, kdy se utváří nadále relativně stabilní hierarchická struktura. Žijí v rodinných uskupeních tvořených 2-4 prasnicemi a jejich mladými, samci žijí většinou osamoceně, i když někdy také ve skupinách. Skupina se v terénu přesouvá na vcelku velké vzdálenosti. Co se týče mateřského chování, samice mají potřebu budovat před porodem složité hnízdo – nejčastěji díru v zemi, kterou vystýlají trávou, listím a jiným měkkým materiálem, ke které budují stěny z větví. Od selat se po porodu v krátkých intervalech vzdalují a pak se s nimi připojují postupně ke skupině.

Prasata mají velmi vyvinutý systém vokální komunikace, a to již v prvních dnech po narození. Mezi ostatní druhy aktivit patří důležité škrabání se o stromy, čímž si udržují kůži bez nečistot a parazitů. Charakteristickým je dále válení v bahně, které díky malému počtu potních žláz plní důležitou termoregulační funkci. K prevenci chladu využívají shlukování, tělesný kontakt je pro ně celkově důležitý, má si sociální funkci. Důležitou částí dne je u volně žijících prasat také proces získávání potravy, při němž prasata uplatňují výborný čich – k hledání potravy používají citlivý rypák. Celkově jsou omnivoři, jejich potravu tvoří mimo rostlin a jejich plodů i malí živočichové jako žáby nebo hadi.

Téměř nic z tohoto bohatého repertoáru chování však nemohou projevovat v systémech intenzivního zemědělství a často ani v tzv. ekologických chovech, které bývají spotřebitelům prezentovány většinou velmi zkresleně.

Systémy chovů

I prasata, stejně jako ostatní druhy zvířat, jsou v současném zemědělství chována v převážné většině v podmínkách zásadně omezujících jejich životní prostor a také příležitosti k uspokojování přirozených potřeb – stejně jako v případě člověka velmi intenzivně prožívaných.

Nemožnost jejich uspokojení vede, opět stejně jako u lidí, k negativním dopadům na psychiku. Negativně je často ovlivněn i fyzický stav zvířat, např. některými typy onemocnění souvisejícími s vlastním chovem nebo standardním prováděním některých mrzačících zákroků způsobujících akutní i chronickou (tedy přetrvávající) bolest.

Intenzivní systémy chovů jsou v současné době rozděleny podle jednotlivých fází životního cyklu prasat na několik typů a pro každý z nich jsou charakteristické některé základní problémy působící negativně na samotná zvířata:

Na tomto linku se můžete podívat jak následující popisy vypadají v praxi: IA: Farmy s chovy prasat

1. Březí prasnice a tzv. prasničky:

Mladé prasnice bývají 3 – 5 x oplodněny chovným kancem nebo inseminovány, po odebrání selat jsou ustájeny v různých typech ustájení, nejčastěji v individuálních kotcích (viz. obrázek) a znovu oplodněny, než jsou odvezeny na jatka – ačkoliv by se jinak dožily několikanásobného věku.
Základním typem ustájení jsou tzv. individuální kotce, tedy klece, kde se prasata nemohou hýbat, ani otočit, jediný pohyb je ulehnutí a vstávání. V tzv. vazných kotcích jsou navíc uvázány za krk nebo pásy kolem těla. V takovém typu ustájení samozřejmě nemohou uspokojovat ani tak základní potřebu, jako je potřeba pohybu nebo vylučování na odděleném místě. Znemožněny jsou i další jinak přirozené projevy chování jako je interakce s ostatními jedinci a další prvky sociálního chování, potravní chování – aktivní vyhledávání pestré potravy nebo regulace teploty válením v bahně. Zvířata v tomto typu chovů trpí také stálým hladem, protože jsou krmena sníženými dávkami potravy, než na jaká jsou co by druh geneticky šlechtěna.

Omezené dávky potravy a nedostatek příležitostí k projevení potravního chování vede u mnoha zvířat ke vzniku různých druhů abnormálního chování – tedy např. stereotypiím (tj. neustálé opakování pohybu bez zjevného účelu). Ty se projevují nejčastěji jako neustálé, opakované kousání mříží nebo žvýkání naprázdno – to bylo v některých studiích zaznamenáno až ve 22 % doby aktivního chování (Jensen, 1980). Zvláštním problémem je, podobně jako i u dalších druhů zvířat chovaných pro maso nebo následné produkty, celoživotní prožívání nudy – ani prasnice nemohou projevovat své přirozeně motivované chování týkající se sociálních interakcí, komunikace, hry nebo udržování přirozené sociální hierarchie.

Výsledky některých studií také dokládají negativní vliv chovů na fyzický stav zvířat – např. až u 20 % takto ustájených prasnic byly zjištěny onemocnění nohou (Smith a Robertsonl, 1971), dále se u mnoha z nich vyskytují specifické potíže s vylučováním moči díky jejímu dlouhodobému zadržování –  stejně jako u člověka je i u prasat přirozeným a velmi silně vnitřně motivovaným chováním vylučování moči na odděleném místě a ne na místě, kde musí zároveň i stát a ležet, jak je tomu právě v individuálních kotcích.

Po 3-5 vrzích jsou prasnice odvezeny na jatka.

Pro období březosti (4 týdny po zapuštění a 1 týden před porodem) u nás v současné době platí požadavek směrnice EU, podle které je zakázáno používat na prasnice před porodem vazné technologie a je nutno je chovat ve skupinách: Tento požadavek je realizován u nových chovů, u stávajících toto vstupuje v platnost od roku 2013.

2. Prasnice v době porodu:

Asi 5 - 7 dní před porodem jsou prasnice převáděny do tzv. porodních klecí. Zde zůstávají asi 3 týdny, než jsou jim odebrána selata (V USA je tento interval kratší - 2 týdny i méně) - to i přesto, že v přirozených podmínkách zůstávají selata s matkami dlouhou dobu, někdy i měsíce.  A až do 13. - 17. týdne by mláďata přirozeně sála mateřské mléko. 

V intenzivním zemědělství  je však prasnice v období kolem porodu izolovány v porodní kleci železnými postranicemi od plochy vymezené selatům a několik týdnů jsou drženy na tak malé ploše, že podle z jedné ze studií naprostá většina těchto klecí neposkytuje prasnicím ani dostatečný prostor pro ulehnutí (Baxter a Schwaller, 1983). Po celou dobu propadávají výkaly roštovou podlahou dolů a prasnice se prakticky nehýbe.  

Podle další ze studií, prasnice vykazují akutní známky bezmoci a frustrace po té, co jsou do porodní klece poprvé umístěny (Vestergaard, Hansen, 1984). Objevuje se u nich nepřetržité útočení na klec v podobě kousání a žvýkání klece a snaze rýt. Toto chování je projevem stresu právě z nemožnosti pohybu a také z nemožností projevit vnitřně velmi silně motivované přirozené chování, a to zejména v době těsně před porodem.

V přirozených podmínkách by prasnice v tuto dobu stavěly poměrně složité hnízdo. To by vystlaly měkkými materiály, aby zabránily zalehnutí selat - to je i důvodem, proč tyto klece byly zavedeny. Z důvodu minimalizace prostoru a intenzifikace chovů však nejsou a nemohou být prasnicím poskytovány podmínky pro přirozenou regulaci zalehnutí selat a porodní klece - a tedy naprosté znehybnění prasnice - mají tento problém řešit. Děje se tak ovšem za cenu výše zmíněných problémů spočívající v nemožnosti uspokojovat přirozené chování. A ani  a výsledky nejsou stoprocentní. Prasnice mají totiž vlivem šlechtění mnohem vyšší hmotnost, než jak by tomu bylo v přirozených podmínkách a toto je jedním z důvodů, proč i v porodních klecích k zalehnutí selat dochází.

S přibližujícím se porodem se frustrace z nemožnosti stavět hnízdo zvyšuje a tím se zvyšuje i míra stresu prasnic, který se pak samozřejmě odráží i v častých komplikacích porodu. Míra stresu je velmi dobře dokládána zvýšeným množstvím stresového hormonu kortizolu v krvi. Další zvýšení hodnot tohoto hormonu bylo pozorováno i po porodu a je vysvětlováno stresem prasnice, která nemůže uniknout několik týdnů z klece před stálou přítomností selat -  ta ji totiž z důvodu nedostatku podnětů totiž velmi často kousají. V přirozených podmínkách se z těchto důvodů prasnice od selat vzdaluje už po prvním dnu a po 7 - 14 dnech jej opouští i se selaty.