Kožešinová zvířata

Tato oblast živočišného průmyslu nabízí mimo jiné i další, zajímavý příklad toho, jak nelogické jsou stereotypy v myšlení týkající se zvířat a živočišných výrobků zažité v naší společnosti. Kožešinová zvířata jsou po zabíjení zvířat považovaných v naší kultuře za domácí mazlíčky, patrně nejkontroverznějším tématem i pro mnoho lidí, kteří se jinak nezajímají o problémy spojené se získáváním masa a dalších živočišných produktů. Zabíjení zvířat pro kožešiny - ať už jde o bezbranná tulení mláďata nebo o psům podobné lišky - bývá podle statistik stále častěji považováno za zbytečné a kruté, pokud se mohou lidé v dnešní době oblékat jiným způsobem. Jaký je však skutečný rozdíl mezi získáváním kožešiny, kterou k životu nepotřebujeme a jinými živočišnými produkty? Ani ty k životu nezbytně nepotřebujeme, a i zde máme na výběr z mnoha alternativ. I v oblasti nekožených výrobků dnes lze stále více nacházet výrobky vyrobené z jiných materiálů, to samé platí i v oblasti konzumace živočišných potravin.

Kožešiny jsou také získávány velmi často i ze psů a koček, což přináší další z příkladů toho, jak málo logiky se někdy najde v přemýšlení nad některými záležitostmi - mezi vnímáním a prožíváním negativních důsledků získávání kožešiny nebo kůže u např. psa a prasete není fyziologicky ani psychologicky zásadní rozdíl, přesto je zabití psa pro kožešinu považováno za nemorální a zabití prasete za normální.

Realitou je, že všechna zvířata chovaná pro kožešinu i jiné živočišné produkty prožívají svůj život stejně zbytečně v utrpení, které jim přináší restrikce prostoru a podnětů pro uspokojování přirozeného chování v chovech, a jejich usmrcování bývá v některých případech velmi kruté. V případě zvířat lovených ve volné přírodě musí mnoho z nich strávit hodiny zachycené v pastech, v případě zvířat chovaných na farmách se přidává problém s minimální dobou domestikace těchto zvířat, která se projevuje ve snížené adaptaci na podmínky chovů, příp. dokonce na přítomnost člověka.

A i v případě zvířat chovaných pro kožešinu platí, že ani nejlépe navržené chovy nemohou umožnit uspokojení všech přirozených potřeb zvířat - a k těm má většina farem opravdu daleko.

Nejčastěji chovanými druhy zvířat jsou v současné době norci (Mustela vison), liška obecná (Vulpes vulpes) a polární (Alopex lagopus), činčily vlnaté (Chinchilla laniger), dále nutrie říční (Myocastor coypus), psíci mývalovití (Nyctereutes procyonoides), ale např. i fretky (Mustela putorius f. furo).

Etologie

Etologické potřeby zvířat chovaných pro kožešiny se pochopitelně pro jednotlivé druhy zvířat liší. Zatímco například lišky obecné jsou zvířata žijící ve skupinách s poměrně složitou sociální hierarchií, norci jsou naopak výhradně solitérní zvířata. U jednotlivých druhů se nachází také další speciální etologické potřeby vyplývající ze stylu života.

U norků je to např. stálá potřeba vody, každodenní změna míst k nocování, velká rozloha obývaného teritoria (až 10 ha) a doložena je jejich velká hbitost a čilost. Mláďata zůstávají s rodiči asi tři měsíce, někdy i celý rok, dále žijí samostatně.

Také u lišek polárních je základní charakteristikou soliterní způsob života a velká mobilita - celkově je udáván obývaný prostor až 120 km2, přičemž v jedné studii byla pozorována liška, která urazila 9000 km a (Nimon a Broom, 1998). Pro oba druhy lišek je dále charakteristická potřeba hloubit a přebývat v systémech nor rozkládajících se na mnoha stovkách km2.

U lišek obecných je pak vzhledem k smečkovému způsobu života pozorováno velmi vyspělé sociální chování. V rámci sociální skupiny mají rozděleny role a pečují společně i o mláďata. Lišky obecné mají také velmi vyvinutý systém vokální komunikace a ve skupinách udržují pevné vztahy.

Nic z výše uváděného není možné poskytnout těmto zvířatům při farmovém chovu.

Poslední příspěvky

Zajímavé odkazy

Archivy

Rubriky

Novinky (51)